Všichni věděli, co se stalo a kdy se to stalo. Jak jsem se cítila, nezajímalo nikoho. A o to, co se dělo potom, se taky nikdo nestaral. (Panenka, prolog)
Píšu. Ne, že bych ještě věděla proč vlastně. Píšu o nicotě. O místě, kde existujete jen vy a pocity. Ty opravdu intenzivní. Zármutek, štěstí, bolest, síla, láska, nenávist. A pomalu se nořím do vlastní nicoty. Vyvolávám vzpomínky a každou zlou se snažím přebít dobrou. Chvíle bolesti zalátávám dny radosti. Chci si tam uchovat to dobré, protože bude hůř.
A tohle mě dohnalo k přemýšlení. A kupodivu jsem dnes i k něčemu došla: Jsou dva typy kamarádů. Takoví, kteří přijdou a zase odejdou, dříve či později. Pokud to byli dobří kamarádi, tak zanechají prázdno v srdci, nějakou tu bolest, ale v konečném důsledku se vám žije lépe. A potom takoví, kteří postupem času přerostou v přátele. Ty opravdové. Ty, kterým věříte, říkáte jim všechno. Ty, kteří se na vás nikdy nevykašlou, když je zle. Ty, se kterými máte vzpomínku snad na každou blbost, ať už je to chatová konverzace nebo reálný zážitek. A když odejdou ti, příšerně to bolí.
Docela nedávno se mi ozvala dávná kamarádka, se kterou se znám už... snad pět let. Hodně mi pomohla s maličkostmi i vážnějšími věcmi. Párkrát jsme se pohádaly, bez toho by to ani nešlo, ale nikdy jsme se nevydržely nějak dlouho nebavit. A potom... tak nějak zmizela. Díky několika věcem v jejím životě měla čímdál míň času, až jsme spolu tak nějak ztratily kontakt.
Tenkrát mě to mrzelo, ale říkala jsem si, že to není na dlouho, že to vyřeší a vrátíme se k sobě. Čas šel dál a ona jakoby už neexistovala. Po nějaké době jsem vzpomínky na ni odsunula do pozadí a rozhodla se neřešit to, jen párkrát jsem si vzpomněla na časy, kdy jsme se bavily. Chyběla mi, ale nechtěla jsem si ubližovat vzpomínáním. Nezapomněla jsem na ni, ale taky už jsem s výrazem šílence neprojížděla contact list snad všude s nadějí, že ji najdu online. "Rozešly" jsme se v dobrém, tak jsem prostě doufala, že se zase objeví.
A před pár dny se objevila - a já překvapeně zjistila, že jsme navázaly tam, kde jsme skončily, jako by ta doba ani neexistovala - a to i přesto, kolik se toho stihlo v mém i jejím životě změnit. Dokázaly jsme se znovu uvolněně bavit o všem, smály jsme se všemu možnému, řešily jsme nejrůznější blbosti. Po několika minutách jedna moje součást zase zapadla tam, kam patří. A já si uvědomila, jak moc mi chyběl její osobitý humor, její tvorba, její osobnost. Že ona už pro mě dlouho není jen kamarádka. Že na to se mnou prožila moc a kdyby odešla doopravdy, chyběla by mi. Neskutečně moc.
Tenhle článek mi úplně mluví z duše! Měla jsem spoustu přátel, kteří nakonec z mého života zmizeli a ani nevypadají, že by měli nějakou touhu se do něj vrátit. A mám kamarádku, se kterou jsme se prostě nějak nevídaly a nakonec to Bůh ví proč, přerostlo ve vzájemnou ignoraci. Strašně jsem si nalhávala, že ji k životu nepotřebuju, ale potom, kdy jsme si to konečně vyřešily, jsem si uvědomila, jak strašně moc ji mám ráda. A nikdy, nikdy, nikdy už ji nechci ztratit. (A tebe taky ne!)
OdpovědětVymazat