(un)important odkazy

Na čem zrovna jedu: Challenge

2012/12/29

Skin & bones

Bavím se tak s E. (ano, přiznávám, o otázkách postavy a obličeje a vzhledu) a zase jsem si vzpomněla na ty prázdniny. Na počáteční zhubnu trochu přes břicho, z čehož se s postupujícím jarem a létem vyklubal šílený boj s tělem o každé kilo dolů. On ten pocit byl šíleně nádhernej. Najednou vidět ty změny, pevnější tělo, pěkný čísla na váze, zapínat menší kalhoty. A taky kurevsky, kurevsky, KUREVSKY návykovej. Zasraná pýcha.

A když mi to došlo... začal boj o zastavení toho hubnutí. A to, jak jsem to nedokázala... Já jsem byla zbabělec. Já jsem to nechtěla zastavit. Mně se to líbilo. V obchodě si říkat o Sko. Pak o XSko. Pitomý XSko, kterýho se nemůžu zbavit. (A pak až o XXSko. Velikost, kterou vedou snad jen v dětskejch odděleních. Ale to až pozdějc.) Byla jsem na sebe hrdá. Byla to úžasný. Nádherný. Byla jsem hubená, měla jsem plochý břicho, boží nohy, nádhernou postavu. Když jsem někam šla, poprvý v životě jsem zažila, že se po mně někdo otočil. Bože můj, jak já to milovala. Bylo to fucking fabulous.

A pak to bylo zasraně frustrující, sledovat sama sebe. To, jak se z ideální postavy stala vyhublinka, které sice lezla pánev (takže sen všech anorektiček), ale neměla nic, co by jen připomínalo prsa.

Když už jsem tohle ztratila, tak... jsem prostě hubnula dál. Vzdala jsem jakékoli pokusy o normalitu. Bylo po ženskosti, tak na co mít všude, kam to nepatří, ten tuk, že. A vůbec, na co je mi zadek, když nemám prsa. A na co jsou mi vlastně vlasy, řasy, nehty, zuby, trávící soustava.... jo. Stačí. Těsně předtím, než jsem si stačila zničit úplně všechno, jsem přestala.

Všem tvrdím, že to bylo 11 kilo za dva měsíce. Omyl. Bylo to 18 za tři.

Někdy v začátcích těch vážnějších ana-potíží jsem přestala. Ani nevím, jak se mi podařilo přesvědčit samu sebe (i když jsem si neustále uvědomovala, že takhle to není v pořádku, že tohle bych ksakru fakt neměla, že už by stačilo, nepřipustila jsem si, že jsem nemocná, posedlá.). No, potom, co mi doma neustále bylo vyhrožováno léčebnou a neuzvedla jsem málem ani batoh do školy... co mi zbývalo. 

A z šíleného boje o hubnutí se vyklubal ještě horší. Boj o přibírání.

Kdo to nezažil, ten mi věřit nebude. Ale udělat z trčících pánví (kdy se jen bokem leeeehoučce otřete o skříň a máte modřiny jak dvacetikoruny) normální, ploché, případně trochu vypracované břicho... zápěstí, která jsou jen kost a kůže přimět, aby unesla aspoň něco... vypracovat si svaly aspoň na nohách, kde zbylo nějaký maso, přibírat tak, aby se něco octlo na hrudníku a já měla proč nosit podprsenku...

A od té doby jsem i za svůj zadek, na který nadávám, kde můžu, vcelku vděčná. Nezažila jsem si úplnou anorexii nebo jak to říct, nikdy jsem úplně nepřestala jíst (ale taky jsem dvakrát moc nejedla a hodně jsem se přiblížila tomu typickýmu 'jedno jabko denně') a věděla jsem, že to, co dělám, není dobrý, ale ten psychický blok, falešnou hrdost, lživý zrcadlo, nejrůznější potíže a šílený boj o kila (ať už nahoru nebo dolů) mám za sebou. A nikomu to nepřeju.

Když se mi menses zpozdí o víc než dva dny, pořád ještě mám v hlavě výstražnou kontrolku, která mi oznamuje, že jsem ji ztratila úplně. Nikdy se to nevyplní, je to zbytečnej stres, stejně jako vím, že zkolabuju maximálně z nízkého tlaku a ne, když kvůli učení se na písemku vynechám oběd - a přesto do sebe pro jistotu sypu cukr, i když se cítím fajn. A strach, když lezu na váhu, ať už z toho, že ukáže pod padesát kilo, nebo z toho, že tam bude nad padesát pět... 

Mám v sobě obě ty části. Tu, která spáchá sebevraždu ve chvíli, kdy mi váha ukáže 54.0, nedejbože i víc a kalhoty XS jí jsou málo. A tu, která zuří, že mi zase číslo na váze začíná čtyřkou a která věčně touží po o číslo větší podprsence. Bojím se hubnutí, bojím se přibírání. A dostává mě, když se lidi smějou, že si někdy jen tak kondičně patnáctkrát vyběhnu a seběhnu schody. Já nemůžu začít hubnout - dietovat. A nemůžu si dovolit přibrat, protože obě varianty mě zničí.

Tohle je něco, co vás nikdy nepustí. Zbývá jediné - nikdy nedopustit, aby vás ana, mia nebo cokoli tomu podobného chytlo. Zamknout před tím dveře a naučit se mít rád - nebo najít jinou cestu...

Protože jakmile se vám jednou začne hnusit (a teď myslím opravdu hnusit a místo trochu povoleného břicha budete vidět dvousetkilovou matronu) vlastní obraz v zrcadle, už nikdy na sebe nebudete koukat úplně normálně. Nedá se z toho úplně dostat. Buď ponese následky tělo, nebo psychika... případně obojí.

1 komentář:

  1. Oh, Anns moja, to som ani netušila... Chudák.:( (Ale strašne dobre napísaný článok.)

    OdpovědětVymazat

You can say anything you want. Well... I probably won't bite you.