Best moment of today...

Volám si tak s E aka ségrou přes Skype, dokonce i s webkou, takže na mě viděla v celé mojí ošklivosti (i když k něčemu takovýmu svolím málokdy, nemám dvakrát ráda, když se na mě někdo takhle kouká - celkem často nahazuju nepřítomnej nebo vtipnej výraz - & s mým netem to za moc nestojí). 

Padla spousta fajn hlášek, byla spousta super momentů, ale naprosto mě dostalo, když jsem se trochu nadzvihla, abych si sedla na nohy (mrzly mi, když jsem je měla na zemi... sice jsem byla v triku na ramínka, což nechápu, páč já jsem hrozně zmrzlá, ale dneska mi zima nebyla, ale nohy jsem měla úplně ledové) a E prohlásila:

"Viděla jsem tvoje prsa! Nemůžeš tvrdit, že žádný nemáš!"

...umírám smíchy ještě teď :D Jen nevím, kde vzala jistotu, že jsem si nevycpala podprsenku :D

Skin & bones

Bavím se tak s E. (ano, přiznávám, o otázkách postavy a obličeje a vzhledu) a zase jsem si vzpomněla na ty prázdniny. Na počáteční zhubnu trochu přes břicho, z čehož se s postupujícím jarem a létem vyklubal šílený boj s tělem o každé kilo dolů. On ten pocit byl šíleně nádhernej. Najednou vidět ty změny, pevnější tělo, pěkný čísla na váze, zapínat menší kalhoty. A taky kurevsky, kurevsky, KUREVSKY návykovej. Zasraná pýcha.

A když mi to došlo... začal boj o zastavení toho hubnutí. A to, jak jsem to nedokázala... Já jsem byla zbabělec. Já jsem to nechtěla zastavit. Mně se to líbilo. V obchodě si říkat o Sko. Pak o XSko. Pitomý XSko, kterýho se nemůžu zbavit. (A pak až o XXSko. Velikost, kterou vedou snad jen v dětskejch odděleních. Ale to až pozdějc.) Byla jsem na sebe hrdá. Byla to úžasný. Nádherný. Byla jsem hubená, měla jsem plochý břicho, boží nohy, nádhernou postavu. Když jsem někam šla, poprvý v životě jsem zažila, že se po mně někdo otočil. Bože můj, jak já to milovala. Bylo to fucking fabulous.

A pak to bylo zasraně frustrující, sledovat sama sebe. To, jak se z ideální postavy stala vyhublinka, které sice lezla pánev (takže sen všech anorektiček), ale neměla nic, co by jen připomínalo prsa.

Sense & pride & everything and... Nemo?!

Mám boty! Eh, myslím to vážně! Jakože... boty. Vysoký. Bílý (to jim nevydrží). Chlupatý. Tyhle. Jsou příšerný, šílený, odporný, divný, chlapský, já vím. Ale miluju je. Nazula jsem je asi před pěti hodinama a ještě jsem je nesundala. Fakta: nepotí se v nich nohy, jsou pohodlný, nepřekáží, neklapou, nedělaj díry v zemi, snadno se nazouvaj. Ideální. Moje nová nejmocnější zbraň. Spolu se svetro-šatama.

Dá se v botách spát?

Dochází mi inspirace. Chci říct, šílenej & úděsnej život, šílenej & úděsnej život, Nemo..., šílenej & úděsnej život, ...my name forevermore, šílenej & úděsnej život. A tak dál.

Mišku zajímalo, co jsem. Hrozná mrcha, vychytralá potvora a holka s rozhoupanou psychikou. Šílenec nadšenej z bot, co se nikomu líbit nebudou, nenapravitelnej knihomol a kofeinovej závislák. Protivná zrzka, která tě zabije kvůli pravopisné chybě. Například. Doufám, že to stačí, aby jsi si udělala obrázek, dááárling.

Přemýšlela jsem, co by mi pomohlo. Co by mi trochu srovnalo psychiku. Zjistila jsem to. Potřebuju jistotu. Někoho, o koho se můžu opřít. Někoho, ke komu uteču od rodiny, když to bude k nesnesení. Někoho, kdo mě podpoří... Prostě potřebuju to, co kurva nemám.

Love, hate... everything.

Občas moje okolí trošku nechápu. Mám být chápavá, obětavá a ochotná se pro kohokoli nechat takřka zabít... a pak zjistím, že dotyčnému nestojím ani za jednu blbou informaci nebo úplnou banalitu, co by ho stála pět minut času. Potěší.

Spousta lidí, o kterých jsem si myslela, že jim můžu věřit, mě zklamala. Hádám, že většina z nich to tak nemyslela, ale... nemají být bezohlední a používat všecko, co řeknu/napíšu proti mně. A ještě se pitomě obhajovat ("Je to pro tvoje vlastní dobro.") Hovno pro moje dobro. A ti, kterým pořád ještě říkám všechno; problémy, svoje myšlenky, názory, nápady i  blbosti jako jakej jsem měla den... ti tady nejsou. Jak smutné. Co smutné?! Na zabití.

Celkově si v tomhle světě začínám připadat trochu... neužitečná. Nevím, z čeho ta myšlenka pramení, ale... nějak na mě všichni kašlou. Vrací se to, co jsem napsala do prvního článku tady: chci do školy. Bude mi chybět volný čas a vyspávání a ponocování a to všechno, ale uvidím tu jednu osobu, která mě chápe.

My bleeding pocket

Jo, definitivně. Moje peněženka sténá, brečí, krvácí a schovává se přede mnou. Mám pocit, že teď by se mohla nacházet někde pod skříní, ale ne, že bych si tím byla jistá. No co, občanku postrádat můžu, kartičku na bus taky... jen bez průkazky do knihovny to asi tak úplně nepůjde. 

Uvidíme. Možná ji ještě vylovím. Pokud se mi tedy omluví za ten útěk...

And then everything went silent .

Ehm. Nějak nemám ve zvyku psát úvodní články, toho už si snad někdo musel všimnout. I když pochybuju, že mě někdo následuje po všech těch blozích. Nechápejte mě špatně. Já miluju BL. Ale potřebuju místo, kde může vypustit a nemyslet. Kam můžu psát osobní bl(b)áboly bez toho aby je někdo četl.

Připadám si jako cvok, když se těším na pondělí. Protože o víkendu tu není nikdo, kdo by mi dodával útěchu. Může celé hodiny ležet a číst, ale this isn't quite enough. Když se rozhodnu socializovat a vlezu na chat, všichni mě nakonec nenápadně odignorují (čemu se divím? Já jsem tak zajímavá až jsem nezajímavá). Zato ve všední dny jsem šťastná. Naprosto, úplně a dokonale šťastná.

Mám někoho, kdo mě chápe. Někoho, s kým vydržím, s kým dokážu trávit čas. Poslední dobou mi vadí lidská společnost. Respektive, společnost všech ostatních (vyjma někoho). Každý něco chce, každý potřebuje radu... anebo si prostě vylít zlost. Tak tu sedím, piju kafe, těším se na to, jak nebudu spát a hladím Šklíbu po imaginárním kožichu. A odpočítávám sekundy do pondělí.